 | Zpráva Paprockého (uveřejněno v Trajerovi - Die Budweiser Diöcese):
"V r. 1047 nechal zřídit Břetislav na místě svého vítězství nad Němci klášter, s kostelem P. Marie, vysvěcený biskupem Severem, daný řeholníkům řádu sv. Augustina."
Církevní archiv:
"Když pražský biskup Šebíř posvětil chrám a uvedl do kláštera mnichy poustevnického řádu svatého Augustina, přijel kníže Břetislav a položil na oltář základní listinu. Shromážděným řeholníkům přečetl z ní sám biskup Šebíř mohutným hlasem mimo jiné: ,...že kníže tento klášter založil, vystavěl, bohatě nadal a zasvětil Bohu, Pánu mocností, Matce Panenské od anděla pozdravené a Janu Křtiteli, patronu českých vévodů.´ Dále potom pokračoval: ,...že tento klášter má hlásati věčnou a vděčnou paměť na vítězství dobyté roku 1040 na tomto místě nad německým císařem Jindřichem III. a mniši že zde mají ustavičně modlitby konati za vévodu, jeho rod, za všechny budoucí panovníky české, jakož i za ty, kteří v tomto krvavém boji padli.´"
Zakládající listina byla zničena buď za husitských válek, nebo za požáru kláštera v roce 1573. První písemná zmínka o konventu (berní rejstřík plzeňského kraje) tak pochází z roku 1379, je však zřejmé, že k jeho založení muselo dojít daleko dříve. Dokládá to dochovaný presbytář konventního kostela, který vznikl podle odborníků nesporně již ve 13. století.
Terminus post quem poskytuje rok 1256, kdy papež Alexander IV. sezval do Říma superiory dosud existujících eremitských kongregací s řeholí sv. Augustina, které scelil do nového řádu augustiniánů eremitů.
Řeholníci mnichovského kláštera náleželi k bavorské poustevnické komunitě sv. Viléma, proto byli nazýváni také vilhemité. Řádový oděv tvořila černá kutna, přepásaná pasem stejné barvy, s dlouhými širokými rukávy a hrotitou kápí. Jako všeobecná pravidla obdrželi řeholi augustiniánů. V čele každého konventu stál na tři roky volený převor, v čele všech konventů řádové provincie provinciální převor (prior provincialis) se čtyřmi definitory, v čele řádu generál, volený generální kapitulou.
Eremitorium na Pivoni byl první augustiniánský klášter v Čechách. Řeholníci museli složit osobně slib chudoby, mohli ale pro blaho řádu mít majetek a provozovat řemeslo.
Zpráva Paprockého (uveřejněno v Trajerovi - Die Budweiser Diöcese):
"Klášter byl jako mnoho dalších zničen po smrti Václava IV. Dlouho byl pustý, později znovu obnoven augustiniány."
Za husitských válek řeholníci z Pivoně uprchli. V květnu roku 1421, když domažličtí dobyli hrad Herštejn, zde bylo upáleno 17 katolíků, převážně řeholníků z kláštera. Vlastní konvent a kostel však nebyly během husitských bouří výrazněji poškozeny. Bohuslav Balbín sice popisuje, že roku 1421 areál podlehl ohni, ten však pravděpodobně zničil jen dřevěné konstrukce.
Horší újmu přineslo klášteru až rozhodnutí císaře Zikmunda Lucemburského zastavit řádový majetek do světských rukou. Ale protože se augustiniáni záhy do Pivoně vrátili a s pomocí papežského breve Bonifáce IX. se dokonce ujali i farní správy v blízkém okolí, dovolily jim jejich příjmy celý areál obnovit. Aby se zvýšily klášterní příjmy, zřídili augustiniáni výrobu potaše, obilný a papírový mlýn, zbrojní hamr a pivovar. Poddaní kláštera provozovali četná řemesla, v Mnichově dokonce vznikl první řemeslnický cech v Čechách, a to tkalcovský. Řeholníci prosluli zejména jako přírodní lékaři a bylináři. V klášterních zahradách na Pivoni byly pěstovány léčivé byliny. Později dostal klášter také právo na zřízení lékárny.
V Mnichově byl také z podnětu řeholníků zřízen celní úřad. Specifickým klášterním artiklem se stal chov hlemýžďů a pstruhů. Hospodářským otázkám byla vůbec věnována velká pozornost, zejména pěstování zrnin a hlíznatých plodů. Vedle pivovaru byla zřízena chmelnice, ale bez většího významu.
V roce 1573 se stal převorem kláštera P. Augustinus Becinauer, pocházející z bavorského Landshutu. Téhož roku vyhořel konvent a oheň zničil všechny písemnosti kláštera. Další rána následovala roku 1586, kdy veškerý tehdejší pozemkový majetek augustiniánů uchvátil utrakvistický majitel panství Petr ze Švamberka. I přes silně omezený tok klášterních příjmů se však augustiniánům v roce 1595 podařilo částečně obnovit sešlé stavby. "Léta potom 1595 kněz Kašpar Malesius rodem z Opole, klášter ten právě z gruntu vystavěl, a což bylo odňato, zase k němu přivlastnil," píše klášterní kronikář Pabrocius.
Práce však patrně neměly velký rozsah a netýkaly se zřejmě celého areálu, protože to neodpovídalo potřebám v této době již silně zmenšené klášterní komunity. Obyvatelé okolí, většinou protestantského vyznání, projevovali ke klášterní komunitě stále větší nepřátelství, které vyvrcholilo roku 1606 zastřelením představeného kláštera Kašpara Malesia. Přesto řeholníci v Pivoni vydrželi.
1619 daly stavy klášter i panství vdově po Petrovi Švamberkovi Anně Maximiliáně; po bělohorské bitvě byl majetek klášteru vrácen vítězným císařem Ferdinandem II. Roku 1641 vyplenili Švédové klášter i s okolím a zůstali zde deset měsíců. V roce 1648 se Švédové objevili znovu, řeholníci se zachránili útěkem do Bavor, klášter ale musel zaplatit velké výpalné.
Nelze doložit, kdy přesně byla poté zahájena obnova kláštera, ale nepochybně již roku 1666 stálo křídlo s refektářem. V té době se do čela konventu dostal P. Hyacinthus Langauff, nejprve jako vikář a o dvě léta později již jako převor. Tento úřad zastával 18 let a během své vlády věnoval značnou pozornost výstavbě kláštera. Postavil nový refektář s dlouhým traktem a horní cely. Jeho nástupcem od roku 1686 byl po šest let P. Alipius Ernst, pod jehož vedením došlo k významné přestavbě chrámu Panny Marie. Řeholníci pořídili chór s monumentálními varhanami a rovněž množství vyřezávaných lavic. V roce 1696 byl zřízen hlavní oltář, pod nímž je uložen památný pařez, na němž seděl podle pověsti kníže Břetislav v době bitvy. V roce 1686 byla přestavěna loď kostela. Dále ho rozšířila a celý slohově sjednotila raně barokní přestavba. Portál kostela však nese datum až 1691 a má výraznou raně barokní podobu s roztrženým frontonem.
Z církevních archivů:
"Po 700 letech, v letech 1740 až 1747, se snažil pivoňský převor Cyriak Votava toto slavné jubileum oslavit důstojným způsobem. Sedm let měla trvat tato velkolepá slavnost. Měla sem chodit procesí ze všech koutů země české i moravské a konat se zde slavné poutě. V klášterním kostele byl hrob blahoslaveného poustevníka Kolmana. Pro nastávající slavnosti bylo však třeba získat nové ostatky svatých… To uznával sám provinciál řádu Michael Mareš, neboť s těžkým srdcem pozoroval, že úcta klatovské Panny Marie, šířená klatovskými jezuity, pomalu, ale jistě zastiňuje Pivoňku. Měla-li se znovu obrátiti pozornost poutníků ke klášteru zapadlému v hlubokých lesích, mohlo to zmoci jen svaté tělo některého mučedníka, nebo mučednice Páně, nadané zázračnou mocí a silou. A tak se stalo, že provinciálu Marešovi se podařilo přivézt tělo mučednice Faustiny i s povolením, že může být veřejně vystaveno a uctíváno. (Dodejme, že Faustina je jméno latinské, její svátek připadal na 18. ledna a v češtině Faustina znamená ŠŤASTNÁ.) Zpráva o ostatcích svaté Faustiny se bleskem rozlétla po celém kraji, a tak zdaleka široka se hrnuli poutníci na Pivoň. Jednotlivci i průvody se hrnuli do kláštera, kde na oltáři ve skleněné rakvi odpočívalo tělo světice, ozdobené květinami vyrobenými ze stříbra, zlatých drátků a filigránového skla. Slavnosti trvaly sedm let, ale končily vždy několikatýdenní zimní přestávkou, aby mohly být ozdoby kolem těla svatě Faustiny obnoveny. Vyvrcholením oslav byl vždy svátek navštívení Panny Marie. Klášter Pivoňský byl v tu dobu na vrcholu rozkvětu.
V další etapě (1733 za převora P. Cyriaka Votavy) byla postavena nová chodba a sakristie, stejně jako zadní trakt kláštera, kanceláře a roku 1756 pivovar. V roce 1783 bylo v klášteře 17 kněží, 12 studujících a 5 bratrů laiků. Studující dokončovali svá studia nikoliv v klášteře, nýbrž na pražské universitě a bydleli u Sv. Tomáše. V klášteře mělo také sídlo Bratrstvo Sv. Šebastiána a Arcibratrstvo Utěšující Matky Boží. Klášter měl povolení udělovat plnomocné odpustky.
Zvony pocházely z 16. století. Zvon Sturmglocke nesl nápis "Anno Domini 1575 Calendorun 5. Aprilis constructum est hoc opus Reverendum Patrem Franciscum Casparum etc." Na menším zvonu stálo: "P. Casperus Prior Stockensis hoc opus fieri eccuravit ad honoren 1. August in die s. Michaelis Archang hoc est 29. Septembris 1577."
Podle císařského nařízení byl pivoňský konvent zrušen 8. září 1787 a jeho jmění (141835 zlatých) propadlo Náboženskému fondu; bratři dostávali rentu 16 zlatých. V červenci roku 1800 se klášter v dražbě dostal do majetku pražského advokáta Leopolda Stohra a poté byl přeměněn na zámek. Z konventního chrámu se stal farní kostel. Prvním lokalistou byl v Pivoni 24. září 1787 jmenován někdejší knihovník a archivář řádu P. Mořic Křižátko. Sloužil zde až do ledna 1821, poté odešel na odpočinek a zemřel v témže roce.
V roce 1843 koupili někdejší konvent Thun-Hohensteinové a roku 1863 získal statek Pivoň hrabě František Coudenhove a spojil jej s Poběžovicemi. V roce 1918 byla v konventu umístěna česká menšinová škola a policejní stanice s byty úředníků.
Po roce 1945 v někdejším klášteře sídlila armáda, později vojska ministerstva vnitra. Prostředky, vynakládané na údržbu kláštera, byly prakticky nulové. Poté, kdy budovy připadly státnímu statku, došlo k tak rozsáhlé devastaci bývalého kláštera, že předčila devastaci husitskou i švédskou.
| |
